Jakmile jsem se nohama dotknul podlahy ve své pracovně a otevřel jsme oči, bylo mi jasné, že je zle. Místnost byla plná známých i neznámých lidí a ti všichni šokovaně strnuli, když nás tři spatřili. V momentě na mě mířila hůlka Rogera Meyerse, který se otřásal vzteky. Rychle jsem pustil Josephine i Sue, aby ode mě mohly odstoupit a zvedl jsme ruce do vzduchu v gestu, že svou hůlku nehodlám proti nikomu tasit.
„Dejte pozor, mohl by mít jinou zbraň!" zahučel kdosi z okolního davu.
„Cože?" žasl jsem.
Roger se tvářil nesmírně vážně. „Vaše zmizení bylo kvalifikováno jako únos organizovaný tebou, Johne."
Srdce mi propadlo celým tělem až na podlahu a tam sebou bezmocně škubalo v prachu nevšedních dní. Na únos jsme s Josephine při našem včerejším rozhovoru moc nemysleli.
Pan Meyers pokračoval. „Odvěďte slečnu Bellyovou a slečnu Douglasovou jinam, do bezpečí."
„Ale tak to vůbec nebylo!" vykřikla znenadání Josephine a zatvářila se rozzuřeně. „Nejdřív ho musíte nechat mluvit na svou obhajobu, než vyvodíte závěry!"
Snažil jsem se jí mimikou naznačit, ať je zticha a nepřivodí si tím zastáváním nějaké problémy.
„Chudák holka, asi na ni použil matoucí kouzlo..." zašeptal někdo příliš hlasitě.
„Nikdo na mě nic nepoužil!" vyštěkla.
„Josephine," přerušil jsme ji nahlas.
„Ale, doktore..." zazoufala.
Zavrtěl jsem hlavou a ona opravdu zmlkla.
„Rogere," obrátil jsem se na svého šéfa, „chci s tebou o tom všem mluvit. Ale o samotě."
Chvíli na mě zhlížel - mrzelo mě, že jeho oči jsou plné zklamání - a pak rozkázal hlasem plným autority. „Všichni okamžitě ven! A ty dvě," ukázal na Josephine a Sue, „někdo pohlídejte, ať nám neutečou."
Moje pracovna se začala vylidňovat.
Ještě jsem zachytil Josephinin zoufalý pohled, než nás oddělily dveře. Veškeré svoje nářadí a zavazadla jsem shodil na hromadu na zem.
Rogerovi jsem uctivě přenechal své luxusní křeslo, sám jsem se usadil na obyčejnou židli.
„Nedáte si něco k pití?" Snažil jsem se být pouze zdvořilý.
„A ty?"
Odfrkl jsem si. „Čaj s veritasérem?"
Překvapilo mě, když zavrtěl hlavou. „Chci to slyšet od tebe, ne od lektvaru. Jestli jsi mluvil pravdu, to ať si pak ověří vyšetřovatelé."
„Dobře."
„Tak spusť," vyzval mě a sám si vyčaroval doutník.
Než jsem začal mluvit, sáhl jsem do kapsy, vytáhl jsem přeložený papír a podal jsem ho Meyersovi. Se zájmem ho rozložil, ale když si prohlédl, čelist mu ztuhla a zúžil oči. „Teď už je mi to jasné. Ale než se začnu vztekat, tak mi o tom povyprávěj."
Kývnul jsem. „Nikdy bych se nerozhodl odjet, kdybych se tady v práci tak nenudil." Všiml jsem si, že Roger se zatvářil nadmíru nesouhlasně, ale nepřerušoval mě. „Pro Drear jsem se rozhodl, protože jsem slyšel o chlapíkovi, který se tam vydal, aby zjistil, jestli je ta legenda pravdivá. Řekl jsem si, že by to byl vážně průlom, konečně zjistit, jestli máme čest s hříčkou přírody nebo s přeměněnými kouzelníky. Takže jsem se pokoušel získat mapu z archívu, ale Josephine mi ji nechtěla vydat, hned odtušila, o co mi šlo. Tak jsme ji prostě ukradl. Jenže jsem nepočítal s tím, že na tu ztrátu Josephine přijde. To ráno, když jsem měl zmizet pomocí toho speciálního kouzla pro přemisťování - víte, které myslím? - mi vtrhla do kanceláře i se Sue, a nějak se to semlelo a ty dvě se dostaly do pole působnosti kouzla a na ostrově jsme skončili všichni tři..."
Vylíčil jsem Rogerovi všechno, co jsme mohl. Řekl jsem mu o našem nevydařeném lovu, o našich zraněních, o tom, jak jsem v džungli málem přišel o život. A nakonec o statečně, báječné, úžasné Josephine, která sama chytila pětinoha do klece. O tom, jak jsme vyvrátili tu starou pověru.
„Takže žádní MacBoonové neexistují. A to jsem si myslel, že tam aspoň něco dokážu. Že něco objevím a zapíšu tím své jméno do učebnic."
Roger mě zamračeně pozoroval. „Tady je vidět, jak omezený a hloupý jsi."
Vyvalil jsem oči. „Nechápu."
„Další důkaz. Když pominu to, že jsi udělal největší hloupost ve svém životě, ohrozil si dva další lidi a všechno sis pěkně zavařil, učinil jsi velký objev."
Proč můj mozek zrovna teď nepracuje tak, jak by měl?
„Pořád nic?" Povzdechnul si. „To, že si tu legendu vyvrátil je ten objev! Teď už nikdy nebude pochybovat o původu pětinohů. Ty jsi první, kdo nám ukázal pravdu. A jestli ještě pořád nechápeš, co se ti tady snažím říct, jsi idiot."
Ne, už jsem to chápal moc dobře. Já blbec!
„Budu moje jméno v učebnici? John Helius vyvrátil prastarý příběh a uvedl existenci pětinohů na pravou míru."
„To je hezké, že si to tak plánuješ, ale být tebou, myslel bych na přítomnost."
Splasknul jsem jako mýdlová bublina. „Co myslíte, jak to se mnou dopadne?"
„Určitě se tě zastanu. Nejen za tvůj přínos magizoologie. Věřím ti, že mluvíš pravdu. Bohužel si tím veritasérem budeš muset projít, aby se tvá slova ověřila. Dohlédnu na vyšetřující, aby se tě neptali na nějaké nevhodné věci. A pokud je všechno tak, jak říkáš, to, že s tebou byly i ty dvě slečny, je pouhá nešťastná náhoda. Jestli bude chtít vyšetřovací rada nějaký trest, ať už si vymyslí jakékoliv důvody, budu se snažit, aby to bylo co nejmírnější."
Slovy jsem nedokázal vyjádřit svou vděčnost.
„Šéfe, vy jste teda kalibr!"
Meyers se snažil netvářit se příliš samolibě.
„A když už jsme u těch dobrý skutků..." začal jsem opatrně.
„Co ještě chcete? Dnes už jsem toho pro vás udělal myslím dost a to nemluvím o tom, co pro vás udělám v příštích dnech."
„Nejedná se o mě," ujistil jsem ho rychle. „Jde o Josephine."
„To mě zajímá. Poslouchám. Že by vám ta holka přirostla k srdci?"
Ani nevěděl, jak blízko pravdy je.
„Jde o to, že ona je fakt chytrá, chytřejší než my všichni tady dohromady. Na Drearu bych bez ní nepřežil. A ona tu má takovou podřadnou práci v archívu. Víte, chtěla dělat právničinu, ale tam ji nevzali. Teď tam jako vedoucí oboru nastoupil Bernard Gale a měl jsem dojem, že se s ním znáte a..."
„Rozumím," zarazil mě. „Něco ses tím pokusím udělat."
„Děkuju."

><

Ještě v ten den proběhla zkouška veritasérem.
Na druhý den jsem byl přesto povolán k vedoucímu vyšetřování, Louisovi Fagelovi.
„Dobré dopoledne, pane Heliusi," pozdravil mě a nabídl mi místo naproti sobě.
Něco sem cítil ve vzduchu, něco negativního. A od rána mě bolela noha.
„Chtěl jsem s vámi ještě mluvit ohledně toho vašeho případu."
To bylo docela jasné, ne? Zamračil jsem se, ale Louise se naopak nepěkně usmál. Měl pověst neuvěřitelného puntičkáře. Prý neskutečně lpěl na všech zákonech a přísně trestal jejich porušení. To pro mě nebylo moc dobré.
„Takže k věci," nadechl se a srovnal si brky na psacím stole. „Nevím jestli jste se domníval, že se tento váš čin obejde bez trestu. Pan Meyers, váš nadřízený, se vás sice zastával, ale já si myslím, že si to nezasloužíte."
Vnitřnosti jsem měl napadrť.
„Víte, já si myslím, že takovéto činy se mají trestat."
Nevěděl jem, co mám říct. A i kdybych věděl, slova bych přes rty neprodral.
„Na vaše trestu se shodl celý vyšetřovací sbor. Usnesli jsme se na tom, že takové lidi na ministerstvu mít nechceme. Výjimkou není ani oddělení práce se zvířaty."
Všechno se mi začalo bortit jako domeček z karet, když do něj foukne.
„Pokud vás dobře chápu..." začal jsem ztěžka a tušil jsem neblahý konec mého příběhu, ale Fagel mě přerušil s ošklivým úšklebkem.
„Ano, přesně tak. Máte okamžitou výpověď."

Komentáře
Zpět