Jen steží se mi podařilo usnout.
Vzhůru jsem byl už v šest hodin. Vzdal jsem marný boj se spánkem a spolu s čajem a berlemi jsem se uvelebil na pohovce a zíral jsem do prázdna. Přemýšlel jsem. O tomhle všem. O tomhle hloupém výletu. Ano, konečně jsem si uvědomil, že byla hloupost se sem vydávat. Navíc jsem ohrozil životy dalších dvou lidí. Měl jsem si najít nějaké vyžití, než honit smrtící zvířata. Měl jsem jinak ukojit svůj znuděný stav. Prostě a jednoduše - jsem totální blbec. A to jsem ani nechtěl myslet na to, co mě mělo čekat. Kdybych se ztratil jenom já, to se dá zamluvit dovolenou nebo nečím takovým, ale když zmizí tři lidi... Zatím jsem se tím moc nezabýval, ale ani jsem nechtěl vědět, co se děje v Londýně. Naši nepřítomnost si všichni mohli vysvětlit různými způsoby. Pochybuju, že by někoho napadlo, že jsme na Drearu. V duchu se mi vyjevil obraz mé matky, která byla celá v černém, a plakala nad prázdnou rakví, která byla určená pro mé nenalezené tělo. Otřásl jsem se a doufal, že tak daleko to nezašlo. Taky jsem přemýšlel nad tímco by mohlo potkat mě, co by organizátora celé téhle akce. Vězení? Vyhazov? Trest smrti? Zmizet jsme měli přesně za dvacet čtyři hodiny. Za tu dobu jsem musel vymyslet hodně dobrou výmluvu, která by přesvědčila úplně všechny, a nikdo by neměl pochybnosti.
Zaslechl jsem za sebou tiché kroky. Nepochyboval jsem o tom, že je to Josephine. Samozřejmě jsem měl pravdu. Posadila se vedle mě a nohy hodila na stůl.
„Co noha, nebolí?" zeptala se.
„Díky vám ne," odpověděl jsem. „Už bych klidně mohl chodit bez těch berlí."
„To ať vás ani nenapadne!" zhrozila se.
„Vždyť jsem řekl, že už je to v pořádku."
„Vy jste jak malé dítě," vyčetla mi a protočila oči. „Nepokoušejte štěstí, ještě byste si to mohl polámat víc."
„No a? Vy byste mi to pak vyléčila, ne?" popichoval jsem ji pobaveně.
„Hele, víte co..."
„Nevím."
„Radši mi řekněte, jak to bude vypadat, až se zítra ráno vrátíme zpátky na ministerstvo." Teď trefila hřebíček na hlavičku.
„Hm... budeme se muset tvářit nenápadně."
„To jistě. Vy budete pořád kulhat a jestli jste si všimnul, já jsem chytla pěknou rýmu. A na rýmu tu žádné léky nemáte."
„Rýma je podřadná věc," utrousil jsem. „Když jste teda studovala to právo... jak se postupuje, když se někdo ztratí? Bude nějaké vyšetřování, nebo tak?"
„Vyšetřovat se bude určitě," přitakala zapáleně. Bylo vidět, že je ve svém živlu. „Bude je zajímat, kde jsme byli, proč jsme tam byli, proč jsme náš odjezd nenahlásili, to zní hloupě, prostě proč jsme o tom nikomu neřekli a jestli někdo mohl za naše zmizení."
„To nezní moc dobře."
„Máte pravdu."
„Je nějaká šance, že bychom to mohli ututlat?"
Josephině hluboce vzdychla a dlouho mlčela. Nechal jsem ji v klidu uvažovat.
„No," promluvila, „když pomineme vystěhování na druhý konec světa, tak mě nic nenapadá."
„Takže..."
„Takže jediná možnost je říct pravdu, je mi to líto. Žádný jiný způsob mě nenapadá."
„A co kdybychom zapírali a tvrdili bychom, že si nic nepamatujeme?"
„Myslím, že by nám to neprošlo, mohli by využít nitrozpytu nebo, to jen v extrémním případě, veritasérum."
„Tak bychom si mohli tu paměť vymazat doopravdy," navrhnul jsem už skoro zoufale.
„To by jste vážně chtěl?" podivila se a usmála se mě dobře známým ironickým úsměvem.
„Vlastně je mi to jedno. Udělal jsem největší kravinu, jakou jsem kdy udělat mohl."
„Není to dobrý nápad. Zapomněl byste a pak by vás v každodenní rutině, za měsíc, za rok, mohlo napadnout to samé a udělala byste stejnou chybu."
„To zní rozumně, takže žádné zapomínání."
„Přesně tak."
„Ještě jsem se chtěla zeptat na jednu věc."
„Trest?" odtušila.
Vážně jsem přikývnul.
Zase trvalo pár minut, než jsem se dočkal odpovědi. „Obávám se, že při nejlepším to dopadne vaším vyhazovem."
Možná to bude znít směšně, ale ulevilo se mi. „A vězení?"
Josephine mluvila velmi opatrně, jako by se bála, že snad řekne něco nevhodného. „V nejhorším případě vás můžu zastupovat."
„Takže to nevylučujete?"
„Ne."
„Že jsem ale dopadl... jako troska. S pochroumanou nohou, s vězením na krku."
„Nechte těch pesimistickýh řečí," zahučela otráveně. „Ještě není nic rozhodnuto. Možná to dopadne líp, než čekáme."
„Vy jste zase přehnaně optimistická."
„Necháme toho oba, dobře? Nechci se hádat."
„Fajn nápad," přitakal jsem. „A co uděláme se Sue?"
„Snad jsme se shodli na tom, že jedinou možností je mluvit pravdu, takže s ní neuděláme nic."
Odpověděl jsem kývnutím. „Takže máme posledních necelých 24 hodin tady," nadhodil jsem po chvíli. „Chcete dělat něco speciálního?"
Významně zvedla obočí.
„No, víte jak jsem to myslel," mávl jsem rukou, „můžeme jít třeba na procházku," navrhl jsem, načež se moje společnice rozesmála.
„Na procházku, říkáte? Chcete přijít o nějakou končetinu? Tuhle jste k tomu totiž neměl moc daleko," zašklebila se.
„Myslel jsme jenom procházku po pláži, nebo tak něco, do lesa už bych nešel. A nesmějte se pořád!"
„O, tak to pardon," řekla vážně a já jsem měl pocit, že by na mě nejradši vyplázla jazyk jako malá holka.
„A ještě něco... víte to, jak jem se vás včera snažil políbit... jako by se nestalo, ano?" Neříkalo se to lehce, ale ten pocit, že by mezi námi mohlo něco být byl jenom nějaký klam.
„A co se mělo stát?" zeptala se s kamenou tváří.
Pousmál jsem se. Škoda, že jsem nebyl o trochu mladší. I když v dnešní době už na věku moc nezáleží.
„Takže co? Žádný speciální program?" Jenom tak jsem se nevzdal.
Vypadala, že si něco rozmýšlí. „Pojďme si chvilku povídat."
„Chcete si se mnou povídat?" To mě trochu zaskočilo, ale na druhou stranu jsme toho o sobě moc nevěděli. Vyvstala otázka, jestli by nebylo lepší v té anonymitě zůstat. Ale nakonec jsme souhlasil. „Tak dobře. A nedáte si něco k pití?"
„K čertu s tou vaší přehnanou galantností. Kdyžtak si přinesu, mám nohy, ne?" odbyla mě.
Povzdechnul jsem si a pořádně jsem se zabořil do pohovky.„Tak co chcete vědět?"
Zase se zasmála. „Já nevím... Třeba to, proč jste chtěl dělat tak mizerné povolání?"
„Není mizerné," zamračil jsem se.
„Žádné hádky," upozornila mě jemně.
„Dobře. Takže, začalo to tím, že mi rodiče nechtěli koupit hafoně..."
Přerušil mě Josephinin nepřiměřeně hlasitý smích. Smála se, až se za břicho propadala a já jsem vůbec nechápal, co na to bylo tak moc vtipného. „Můžete toho nechat?"
„Jo, promiňte, něco mi to připomnělo," řekla a znova se zakuckala.
„A určitě mi neřeknete, co to bylo," zabručel jsem spíš pro sebe.
„Tak pokračujte," vyzvala mě, když se uklidnila.
„No a když mi ho teda nekoupili, vzpomněl jsem si na knížku, kterou mi dal rok předtím děda na narozeniny. Když jsem ji dostal, zahodil jsem ji, protože jsem čtení nesnášel. Ale po tom zklamání s hafoněm jsem si v té knížce vyhlédnul další kopu mazlíčků, které bych chtěl doma mít. No a pak už to šlo rychle, pár zakázaných zvířat u nás doma, magizoologická škola, zaměstnání na ministerstvu, výlet na Drear."
„To je všechno?" podivila se. „Až na toho hafoně dost nuda, čekala jsem něco napínavějšího."
Potřásl jsem hlavou. „A teď pro změnu vy."
„A co byste chtěl slyšet?"
„Prostě mi řekněte o sobě," odpověděl jsem prostě.
Nakrčila čelo. „To není dobrý nápad, bylo by to na dlouho."
„Tak to vezměte nějak ve zkratce. V hodně krátké zkratce."
„To bude lepší," uznala. „Jak mám začít? Už vím. Rodiče ze mě vždycky chtěli mít někoho úspěšného. Chtěli, abych šla v otcových stopách, abych měla stejné zaměstnání jako on. Ono totiž bude pro malou Josephine jednodušší, když jí někdo vyšlape cestičku, aby neklopýtla, až se bude hnát za kariérou jako víceprezidentka firmy na výrobu košťat."
Aha! Konečně mi svitlo, už mi došlo, kde jsem její jméno slyšel. Peter Belly, vlastník firmy na výrobu nějaké značky závodních košťat. Že jsem si na to nevzpomněl. Pan Belly byl hodně vážený kouzelník. Ne snad kvůli těm košťatům, ale všude měl hodně vlivné přátele. Nijak jsem však na toto ohromující zjištění nereagoval.
„No a pak jsem jim řekla, že chci jít na právničinu. To byl dost problém, starší sestra je profesorka a kdo má pak vést rodinný podnik? Ale tak nakonec to nějak překousli a na tu právnickou mě pustili. A potom další problém - na ministerstvu mě nevzali. Prý že mám málo zkušeností, někoho bez praxe tam momentálně nepotřebují, bla bla... No a co sem měla dělat? Bydlela jsem sama, vydělávala jsem si sama a práci jsem potřebovala, tak jsem vzala ten mizerný flek v archívu. To rodiče kdo ví proč rozčílilo, řekli mi, že dělám ostudu rodině, tak s nimi od té doby nemluvím. A v dohledné době s tím ani nehodlám začínat. Nějak jsem se rozmluvila, nemyslíte? To by mohlo stačit. Polovinu toho, co jsem řekla, byste radši mohl zapomenout." Zatvářila se rozmrzele.
„Ne, nechci si to vymazat z hlavy," ujistil jsem ji upřímně. Byl jsem trochu v šoku. Asi toho na ni bylo trochu moc. „Ale teď se na právním změnil velký šéf, ne? Ten starý mrzout šel do důchodu." Snažil jsem se z toho všeho vytřískat cosi pozitivního.
„Ano, to vím," kývla. „Má to tam na starosti nějaký Bernard Gale. Vypadal celkem slušně. Chtěla jsem to tam zkusit. Předevčírem."
Připadal jsem si hůř než hrozně. Ani jsem netušil, že jsem jí tak zhatil plány. Asi si všimla, jak se tvářím a uhodla na co myslím, protože řekla. „Nic jste nepokazil. Zajdu tam, až se vrátíme." Moc hezky se na mě usmála.
„Nedívejte se na mě takhle," varoval jsem ji tiše. „Nebo vás zase budu chtít políbit."
„Tak to zkuste," popichovala mě.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak co teď? Procházka?"

>><<

Bylo zvláštní, žeb Sue se za těch pár dní vůbec nijak neprojevovala, což u ní bylo dosti nezvyklé. Většinou se vždycky a všude snažila být středem společnosti, což šlo s jejím vzhledem dost snadno. Ale teď byla věčně zavřená v „mém" pokoji, vycházela jenom na jídlo a na toaletu. Když jsem se jí na to zeptal, tvrdila mi, že relaxuje. Rozhodl jsem se, že se v tom radši nebudu šťourat.

>><<

Našel jsem Josephine dřepící na pláži, v mokrém písku. Počasí se zhoršilo, prudce foukalo a byla zima.
„Nejdete dovnitř?" zeptal jsem se opatrně. „Je tu hnusně."
„Musím si to tady užít, ne? Za chvilku budeme doma a já si to tu chci pamatovat."
Tu ironii si nemohla odpustit. Uchechtl jsem se. „Ještě onemocníte a pak se o vás budu muset starat pro změnu já." Natáhl jsem k ní ruku.
Chvíli váhala, než se jí chytla a já jsem jí tak pomohl vstát. Hned se mě zase pustila.
„Kolik máme času?" zeptala se, když jsme šli zpátky ke stanu.
Podíval jsem se na hodinky. „Je jedna ráno. Pět hodin. Přesně v šest zmizíme."
Kývla. „Nebude vadit, když se ještě trochu vyspím?"
„Samozřejmě, že ne."
„A co ta noha?"
„Dobrý."
„Jdu si teda zdřímnout," řekla a s přikrývkou se uvelebila na gauči.
Já jsem mezitím musel všechno uklidit, nemělo tu po nás nic zůstat. Pečlivě jsem sesbíral všechny své zbraně a uložil jsme je do batohu.
Uvnitř jsem se cítil podivně prázdný. Ničeho jsem tady nedoshánul. Učebnice se přepisovat nebudou. Žádné legendy neexistují. Chtěl jsem tomu tak moc věřit! A co z toho z mého snu zbylo? Ubohá zřícenina a nade mnou pořád visel Damoklův meč. Bylo mi to líto, všechno.
Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nezačínal být nervózní. Byl jsem jak pes zahnaný v koutě. Nemohl jsem nic dělat, za chyby se musí platit.
Jediná možnost by byla okamžitě po návratu na ministerstvo zmizet, ztratit se. Ne, to by nevyšlo... Už nad tím nebudu ani přemýšlet. Vrátím se. Tečka. Buď statečný Johne, buď statečný. No tak tě vyhodí, co na tom? Nějak se protlučeš.
Bylo půl šesté.
„Už jste všechno zabalil?" vytrhl mě z péřemýšlení Josephinin hlas. „Slečnu blondýnu jsem vzbudila, už jde," informovala mě a začala se taky chystat k odchodu.
„Sue!" zakřičel jsem nervózně a pořád jsem se díval na hodinky.
„Už jdu!" vypsíkla a odněkud se vyřítila.
„Vždyť jsem to říkala."
„Výborně," zamumlal jsem.
Všichni tři jsme vyšli před stan. Už i v duchu jsem odpočítával zbývající čas.
Josephine mávla hůlkou a složila můj stan do úhledného balíčku. S poděkováním jsem ho připevnil k batohu.
„Ještě pět minut."
„Přemístíme se určitě zpátky na ministerstvo?" ujišťovala se Sue nervózně. „Nerada bych zase skončila v nějaké díře."
Všiml jsem si, že se Josephine škodolibě pousmála.
„Stoprocentně se objevíme v mé kanceláři," odvětil jsem. Už jenom minuta.
„Asi byste se mě zase měly chytit," navrhl jsem. „To kouzlo je původně určené jenom pro mě, takže se nějak musíte dostat do pole působnosti."
Jelikož jsem stál mezi nimi, zvedl jsem se paže. Cítil jsem, že obě mají studené ruce, když jsem jim stiskl dlaně.
Už šlo jenom o vteřiny.
Ucítil jsem škubnutí za pupíkem.
Je po dobrodružství.

Komentáře
Zpět